Počátky prohibice konopí

Válečný konopný průmysl
V době, kdy filipínské a východoindické zdroje konopí v rukou Japonců a dovoz z Indie byly omezeny, muselo uspokojit potřeby armády, námořnictva a průmyslu americké konopí. V roce 1942 proto přišlo americké ministerstvo zemědělství s propagačním filmem, nazvaným Hemp for Victory (Konopím k vítězství), kterému vévodily slogany typu: „Americké konopí znovu do služby – konopí pro lanoví lodí, konopí pro výstroj a uniformy, konopí pro nespočetné způsoby užití na lodi i na pevnině!“ Film měl povzbudit farmáře, aby co nejvíce pěstovali konopí, jeho shlédnutí museli všichni farmáři stvrdit podpisem. Navíc byla vydána brožura, která seznamovala s moderními metodami pěstování konopí, jejichž prostřednictvím měly být osety tisíce hektarů půdy amerického Středozápadu k uspokojení potřeb vojenského průmyslu. K pěstování konopí se smluvně zavázalo 20 tisíc farmářů, kteří obdrželi konopné semeno, doprovodné instrukce a speciální licenci od vládou financované agentury Válečné konopářství (War hemp industries). Každý pěstitel však musel dle zákona O marihuanové dani z roku 1937 dodržet registraci a zaplatit povinnou daň. Nejen Spojené státy si uvědomovaly strategickou potřebu konopné suroviny v době druhé světové války. Také Německo vydalo pro svoje farmáře příručku, která doporučovala v těžkých letech války pěstování konopí.

Veřejný mandát pro americké pěstitele konopí skončil bohužel stejně rychle jako začal. Jakmile se válka nachýlila ke konci, změnila vláda svůj postoj ke konopí o 180 stupňů. Vlastenecká plodina, která přinesla Americe vítězství, se opět změnila v démona.

Tajemství knihovny Kongresu
Americký konopný aktivista Jack Herer a jeho kolegové se snažili dopátrat originálů filmu Hemp for Victory, jehož existenci vláda nejprve úplně popřela. Film byl přesto po usilovném pátrání v květnu 1989 objeven v knihovně Kongresu na VHS kazetě. Přepis filmu Hemp for victory použil Jack Herer i s doprovodnými dobovými obrázky v kultovní knize Spiknutí proti konopí aneb Císař nemá šaty a později byl uveřejněn i na internetu.

Komunismus, heroin a jazz
Ironický fakt, že USA začalo za druhé světové války prosazovat pěstování konopí k posílení národní bezpečnosti, muselo rozčilovat Harryho Ansligera. Ten byl v té době vedoucím Federálního úřadu pro narkotika. Po zákonu o marihuanové dani si později vymohl i vymazání termínu Cannabis z Národního lékopisu a oficiálního seznamu léčiv. S příchodem padesátých let si Anslinger postupně uvědomil, že u konopí bude muset přehodnotit rétoriku a začít klást důraz na něco jiného. Rasistická hesla o „degenerovaných španělsky mluvících usedlících“ nebo zastrašující provolání o „zabijákovi mládeže“, na nichž stála protimarihuanová propaganda třicátých let – pod jejímž tlakem byl schválen zákon o marihuanové dani – už přestala být veřejností přijímána. Je důležité zde připomenout, že po válce proti drogám volala americká veřejnost. Politici mají často tendenci reagovat na přání svých voličů okamžitě a protidrogové zákony jsou pak vydávány velmi rychle. Společenský požadavek je totiž hybnou silou americké společnosti a ekonomika svobodného trhu rozhoduje o úspěchu či nezdaru naprosto všeho. Vždy však sehrává svou roli nesnášenlivost jdoucí ruku v ruce s neméně významným faktorem nenávisti proti jisté neoblíbené cílové skupině. Po „degenerovaných španělsky mluvících usedlících“ ve 30. letech se jimi za pár let stali „černí jazzmani“ a na počátku šedesátých let „beatnici a hipíci“ v džínách a košili s květinovými vzory, s dlouhými vlasy a kytarou. Anslinger tedy začal obviňovat konopí z toho, že zapříčiňuje návyk na heroin a heroin byl prohlášen za součást komunistických plánů na zničení Ameriky. V roce 1951 byl předložen kongresu ke schválení  Boggsův zákon, navrhující trest smrti pro toho, kdo poruší federálních zákony proti narkotikům. Navzdory určitým neshodám tento návrh Kongres schválil a zvýšil tak trestní sazby za všechny trestné činy týkající se narkotik, včetně marihuany. Účelem bylo sjednocení trestních sazeb vyplývající z Marihuanového daňového opatření a Zákona o dovozu a vývozu narkotických drog. V roce 1956 pak zákon bez pozornosti širší veřejnosti prošel i senátem a zpřísnil tak federální sazby za vlastnění a prodej nepovolených substancí. Od té doby každý, kdo neodpovídal přesně vymezené šabloně amerického občana, budil podezření, zvlášť pokud měl nějaké postavení ve společnosti.  Kdykoliv se v Bílém domě usídlil nový prezident, sliboval škatulata na vysokých vládních postech.Platí to i o roku 1952, kdy se k moci dostal Eisenhower. Anslinger přežil tyto personální změny bez újmy a na to konto ještě přitvrdil ve své protimarihuanové politice.

Spojené národy proti konopí
Po odchodu z oddělení pro narkotika stanul neúnavný – teď už důchodce – Anslinger v čele americké delegace u Spojených národů, aby s drogami bojoval i na mezinárodní půdě. Tomu historicky předcházelo několik událostí. Po skončení první světové války se sešly vítězné mocnosti ve Francii k podpisu Versailleské smlouvy, která z 26 států ustanovila Společnost národů. Úkolem organizace byla poválečná demilitarizace, udržení světového míru a celkové bezpečnosti včetně potírání drog. Poté, co se Společnosti národů nepodařilo zabránit druhé světové válce, byla tato organizace zrušena.V roce 1945 se v San Francisku sešli zástupci 50 zemí na Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání světa. Delegáti tehdy rokovali o návrzích vypracovaných zástupci Číny, Sovětského svazu, Spojených států amerických a Velké Británie během srpna až září 1944 v americkém Dumbarton Oaks. Výsledkem této konference byla Charta spojených národů, kterou v červnu 1945 podepsalo všech 50 států.Polsko sice nebylo na konferenci zastoupeno a svůj podpis připojilo později, je ale považováno za jednu z 51 zakládajících členských zemí OSN. Ratifikací Charty spojených národů poválečnými mocnostmi vznikla dne 24.10. 1945 Organizace spojených národů neboli OSN (United Nations Organization). Hned při svém prvním zasedání OSN v roce 1946 se nově vzniklá Komise pro omamné látky (Commission on Narcotics drugs) usnesla, že v souvislosti s konopím netřeba provádět další výzkum. Asi nepřekvapí, že s tímto vyjádřením ostře nesouhlasil americký člen komise, Harry J. Anslinger. Na dalším zasedání Komise OSN pro omamné látky (UN Commission on Narcotic Drugs) usiloval Anslinger o zahrnutí konopí do seznamu kontrolovaných látek navrhované Jednotnou úmluvou o omamných látkách (Single Convention on Narcotic Drugs), která měla do budoucna nahradit všechny stávající konvence. Anslinger oprášil všechny staré argumenty proti konopí a následně začal OSN i nepokrytě vydírat, když pohrozil, že když na ně nepřistoupí, budou USA vetovat všechna ostatní rozhodnutí. V roce 1954 nakonec Anslinger vnutil představitelům OSN svůj názor, že konopí nemá žádné léčebné využití, a vzápětí zazněl požadavek na jeho absolutní mezinárodní zákaz. Se způsobem regulace nakonec souhlasila většina členských států s výjimkou Indie. Sedm let poté, přesně 10.3. 1961, podepsalo 60 členských států Jednotnou úmluvu OSN a konopí se zařadilo k ostatním celosvětově zakázaným drogám. Američané však úmluvu podepsali až v roce 1967, neboť Anslingerovi dlouho ležela v žaludku klauzule nařizující členským zemím přijmout taková opatření, jaká budou nutná k prevenci zneužívání a ilegálního obchodu s listy rostliny konopí a užívání konopí pro jiné než léčebné a vědecké účely má ustat co nejdříve, nejpozději však do 25 let. Nutno uvést, že úmluva nezapovídala pěstování pro průmyslové účely.

Závěrem o válce proti drogám
Ve všech bodech drogové války jsou přítomny dva významné katalyzátory. Na jedné straně média a na druhé straně aktivisté – např. Harry J. Anslinger, který necítil potřebu zachovávat věrnost pravdě a bez váhání lhal jak Kongresu, tak i americké veřejnosti. Zákonodárci, kteří k prosazení svých neopodstatněných návrhů využívali lživou propagandu a manipulaci veřejným míněním pomocí smyšlených tragických příběhů, bohužel také našli mnoho následovníků mezi demokratickými státy současnosti. Co se týče médií, základním pravidlem je, že špatné zprávy se prodávají lépe a zprávy typu „no není to hrůza“ zvyšují neprodaný náklad. Přesvědčování veřejnosti k souhlasu či nesouhlasu s něčím, chtění či nechtění něčeho, má v Americe odjakživa tak velký význam, že vznikl reklamní průmysl držící krok s nabídkou, ačkoliv si toho společnost ani nemusí být vědoma. Ironií tohoto příběhu je skutečnost, že právě ty stavební kameny americké společnosti – zastupitelská demokracie, ekonomika svobodného trhu a ústavou zajištěný svobodný tisk, nejenom válku proti drogám kdysi vyvolaly, ale dnes činí její ukončení téměř nemožným. Dokud se veřejnost nedozví pravdu o válce proti drogám a nebude přesvědčována, aby zvážila fakta a oprostila se předsudků, bude Amerika zcela jistě neústupně pokračovat ve svém nynějším kurzu prohibiční protidrogové politiky a většina civilizovaného světa ji bude následovat.  Celá ta snůška lží a podvodů o konopí vyústila v uvěznění mnoha nevinných lidí na celém světě, zasáhla nespočetně lidských osudů a mnohé z nich nepochybně zmařila  Důsledky tohoto příběhu neseme na bedrech dodnes. Celá ta snůška lží a podvodů vyústila v uvěznění lidí na celém světě, zasáhla nespočetně osudů lidí a mnohé z nich nepochybně zmařila. Současně vedla k rozvoji nelegálního obchodu s drogami, růstu kriminality a mafie vůbec. Z právního hlediska to vedlo k opovrženíhodnému postoji vůči soudnímu systému. Medicína přišla v konopí o tradicemi prověřenou bylinu, jejíž status omezoval její využití v léčbě a nadále krotí zájem moderní vědy. Pro letmý příklad enviromentální újmy lze uvést, že pokáceny a rozemlety na papíru byly miliony stromů, které mohly být ušetřeny, pokud by se k výrobě papíru využívalo konopí. Z ekologického i morálního hlediska se proto jedná o skutečnou tragédii.